Stojí tam, na té úzké římse, s hlavou plnou myšlenek.

Zkouší zhluboka dýchat. Nádech. Výdech. Nádech... Ale stejně to bolí. Je to nikdy nekončící křik uvnitř jeho hlavy.

Je tak sám. Na všechno sám.

Horizont města se zdá být nerušený. Nikdy nekončící ruch. Bezedná komedie.

Cítí se uvězněný ve svém dětství, ztracený a zraněný.

Ví, že se okolí snaží a chtějí mu pomoci, ale zdá se, že na světě není nic, co by mu pomohlo se osvobodit.

A tak se krok po kroku přibližuje k okraji.

Srdce mu buší, ruce třesou a slzy tečou po studených tvářích.

Touží po klidu. Tichu. Vysvobození.

Chce být jenom šťastný. Nic víc.

Ale zdá se, že to neustálé bojování nemá smysl. Že se nikdy nezbaví jejich posměchu a myšlenek na to, že je neschopný.

Myslí na to, že ti, kteří ho prokleli, už ani nemají tváře.

Nechtěli s ním být.

Nechtěli s ním jíst.

Chtěli se mu smát.

Ukázat mu, kam patří.

Ukázat mu, že byl, je a bude vždycky jenom směšná nula.

A tak to udělá.

Svět zpomalil a zvuky utlumily.

Jeho tělo se pohybuje volně, obklopuje ho teplý vzduch a ticho.

Vítr, jemně čechrá uši, nese ho dál a dál.

Ale pak se náhle se zastaví a začne se vznášet.

Dívá se dolů a vidí své tělo, bez života.

Je tak malé.

Cítí se svobodný a plný míru.

Usmívá se. Teď může pomáhat těm, kteří se stále ještě trápí, kteří bojují s podobnými myšlenkami, jako měl on.